Antrax a apendicitida ve Skotsku Den po promoci jsem zase seděl ve svém červenooranžovém Mini Metru a pospíchal po A1 (autíčko by tuhle cestu už zvládlo snad i samo), tentokrát přes Pennines, abych se stal svědkem na svatbě, která následovala po zmíněné pánské jízdě a zároveň rozlučce se svobodou v Peak District. Pete, jeden z mých nejoblíbenějších spolužáků z univerzity, si bral Rachel, dívku, s níž se seznámil hned první semestr v Pembroke, tedy před šesti lety. Byl to báječný den a první z mnoha svateb, které postupně následovaly, a jichž jsem se o víkendech účastnil, pokud jsem jako novopečený zvěrolékař zrovna neměl službu. Na odpočinek nezbýval čas. Měl jsem necelých čtyřiadvacet hodin, abych se dostal do nejvzdálenější a nejsevernější části Spojeného království, kde jsem v Thursu v Caithness získal své první místo jako zastupující veterinární lékař.

Strávím zde osm týdnů, než se přesunu do Skeldale v Thirsku. V době studia jsem ve Skotsku působil několikrát. Tehdy jsem tam strávil tři čtyři týdny a zamiloval si lidi, prostředí i způsob života. Poprvé jsem tenhle kout světa navštívil se svou přítelkyní Anne. V létě jsme tam pobyli šest týdnů. Anne tehdy čekal poslední rok na škole a mě předposlední. Postavili jsme si stan na kopci asi kilometr a půl od ordinace, takže to byla napůl práce, napůl dovolená. Tamější personál považoval za podivnou shodu náhod, že dva studenti z jedné veterinární školy zavítají ve stejný čas někam, kde lišky dávají dobrou noc. Tak daleko by se trmácel málokdo a oni zpočátku nevěděli, že spolu chodíme.