Probudil ho pronikavý křik racků. Turisté si je sice často pletli s racky tříprstými, Tom Raven ale věděl, že ti tady jen na jaře vyvedou mladé. Tohle byli rackové stříbřití, velcí, agresivní ptáci, kteří zabrali pláže, kde se chovali jako gangsteři, skřehotali jako čarodějnice a kradli nic netušícím výletníkům jídlo. Neměl je rád. Jenže i oni už k němu nějak patřili. Ležel ve své staré posteli v podkrovním podlaží rodného domu a hlas těchto pánů pobřeží ho vracel o čtyřicet let zpátky. Jasně si vybavil, jak mu jeden z racků sebral kornout zmrzliny těsně před prvním blaženým líznutím. Drzá krádež mu vehnala slzy do očí, jenže otec s ním neměl kapku soucitu. „Tak velkej kluk a kvůli tomu bulí?“ prohodil. „Měl jsi jíst rychlejc.

Příště si to budeš pamatovat.“ Matka se na něj laskavě zadívala, ale neodvážila se otci odporovat. A ani jeden mu nový kornout nekoupil. Jeho první pocit velké ztráty, a zdaleka ne poslední. Raven odhodil prostěradla, pokrývky a přehoz, protože postel byla ustlaná po staru, jak to matka vždy vyžadovala. Cítil se pod vrstvami zasunutými za matraci jako v pasti. Už si nepamatoval, kdy naposled v takové posteli spal. V chladném domě ale teplo těch vrstev přece jen ocenil. Promasíroval si nohy, aby je trochu probral, a pak je shodil na kobereček u lůžka. Jeho táta očividně během let vybavil dům koberečky, jak už to starší lidé dělávají.