O něco později kočár zastavil, aby napojili koně, a Edward Wakefield nastoupil dovnitř. Zatímco Ellen seděla škrobeně, on se naproti ní přímo rozvaloval. „Saddleworthské vřesoviště je snad to nejponuřejší místo v celém křesťanském světě,“ pronesl s takovým přehnaným opovržením, že se Ellen musela smát. „Cestujete hodně?“ zeptala se ho. Zakmital obočím. „Má drahá, procestoval jsem celý svět a věřte mi, že Saddleworthské vřesoviště je za pošmourného dne to nejhorší, nač můžete narazit.

Jsem ohromen, že máte dost odvahy zůstat bdělá a ostražitá.“ Ellen se opět rozesmála a zapřemýšlela, jak by si poradil s morem v Malé Asii, když ho tolik rozčilovalo místní vřesoviště. Zatímco hostinský napájel koně, James Wakefield s ním dlouze rozprávěl a ponechal ji se starším bratrem o samotě. Čekala, že se k bratrovi připojí, Edward se ovšem usadil pohodlněji a dlouze se na ni zahleděl. „Jste opravdu jedna z nejstatečnějších mladých žen.“ Ellen odvrátila zrak, kompliment jí byl nepříjemný. „Stěží.“ „Jen se na sebe podívejte. Vydala jste se na cestu bez jediné stížnosti. Celou situaci zvládáte se šarmem a grácií. Musím se přiznat, že vás obdivuji.“ „To je od vás velmi milé.“