Claire si během prvních pěti minut cesty uvědomila, že s Gabem nikdy neseděla v autě. Bylo hloupé – a moc dobře to věděla – obávat se času stráveného ve vozidle, kde jim společnost dělalo pouze rádio. Prožili spolu spoustu času, vídali se téměř denně, ale tohle bylo jiné. Zde se nemohla spoléhat na rytmus pracovního dne, vymlouvat se na složitý případ nebo hořící termín. Nemohla se vzdálit ke svému stolu, připravovat se na poradu nebo dohánět resty. Co si myslela, když s tím směšným návrhem souhlasila? A na celý týden? Pronajali si vůz, jelikož ani jeden z nich v New Yorku auto nevlastnil, a Claire sedla za volant, protože znala cestu. Navíc ji uklidňovalo, že má nějaký úkol. Řízení jí dávalo smysl.

Díky tomu se mohla upřít na něco jiného než na muže, jenž seděl v její bezprostřední blízkosti, nebo na fakt, že se brzy střetne tváří tvář sestře, které velmi ublížila. Kromě toho svá slova nemohla vzít zpět, protože to krucinál myslela vážně. Mohla sestry informovat, že už vyrazila, aby je na setkání dopředu připravila. Věděla však, že o to se již postarala jejich matka. Neodvažovala se odhadovat, co by bylo horší – zhrzená zpráva od Hallie, nebo žádná odpověď. Nebo textovka od Amy, která by jí poněkolikáté připomněla, že se k Hallie zachovala ošklivě a že by se jí měla omluvit. „Uvědomuješ si, že co jsme najeli na dálnici, máš klouby na rukou celé bílé?“ Gabe se tvářil užasle a Claire zajímalo, jak dlouho čekal, než poznámku vyslovil.