Nebylo to všechno, co jsme měli, ale skoro všechno. Později ten měsíc Emil zpřetrhal veškeré vazby s Mannheimskou továrnou na plynové motory, ještě předtím však teatrálně předal Karlovi svoji část akcií. „Přirozeně jsem mu byl vděčný, že mi je dal. I když v tuto chvíli nemají velkou hodnotu, budu mít díky Emilovým akciím větší slovo v podniku,“ líčil Karl, co se stalo v den, kdy mu Emil sdělil, že odchází ze společnosti. „Jenže to, jak pořád dokola opakoval, že mu mám být vděčný, mě připravilo o veškerou radost. Když mi po třetí sdělil, že by mi je ‚nemusel‘ dávat, měl jsem chuť mu říct, ať to teda nedělá.“ „Třeba měl pocit, že mu neprojevuješ dostatek vděku,“ namítla jsem. Karl se na mě zamračil. „Poděkoval jsem mu.

Co víc ještě čekal? Že před ním padnu na zem?“ „Možná,“ zamumlala jsem. „Měl jsem chuť mu připomenout, že beze mě by neměl ve společnosti žádný podíl, který teď tak velkoryse předává. Na to zapomněl,“ dodal. Přikývla jsem. Nemělo smysl Karlovi zdůrazňovat, že díky Emilovým a Christianovým penězům mohl továrnu vůbec založit. Nějaký čas se jim dařilo. I když Karl pořád nedostal prostor, peníze a pomoc, které požadoval, aby se mohl věnovat motorwagenu, díky Mannheimské továrně na plynové motory měl příležitost stacionární motor zdokonalovat. Zásluhou počátečního úspěchu jsme taky mohli vylepšit svůj domov.