Když jsem se zjevila v novém světě, všimla jsem si, jak je temný. Poslední zkušenost ze Stříbrných dubů mě vedla k tomu, že už jsem nechtěla ve tmě trávit ani chvilku. Když jsme ještě hrály s Theresou, někdy v noci jsme zůstaly vzhůru a vyšly si na balkon v patře naší vily. Většinou jsme jen tak seděly a klábosily a pokoušely se přijít na pojmenování pro měsíc, který zrovna visel na nebi. Tohle je úplněk. Tohle je měsíc v první čtvrti. Ne ne, tenhle je v poslední čtvrti. Moment, neměl by mít tvar srpku? Jak to, že je hranatý? Avšak tahle noc, zdejší temnota, působí úplně jinak. Především jsem tady sama. A obloha taky nemá takovou tu hodně tmavou modrou barvu, jako mívá v noci, ale je tmavě rudá.

Měsíc se na ní úplně ztrácí a je z něho vidět jen narudlý terč připomínající frisbee polité kečupem. Taky nedává dost světla, aby bylo slušně vidět, takže noc tu působí jako dusivá temnota. „Dobře, Cece,“ řekla jsem si nahlas. „Potřebuješ hlavně přežít do rána.“ Když jsem dřív sama hrávala Minecraft ve variantě na přežití, nikdy se mi to nepodařilo. Než jsem stačila nashromáždit věci potřebné k tomu, abych se bezpečně usadila na noc – čili většinou dřevo a uhlí –, den rychle skončil, setmělo se, a naráz se jakoby odnikud zjevili zombie a pavouci a kostlivci. Pokud jsem se ocitla moc daleko od základny, nikdy jsem noc nepřečkala.