Háta se vracela podél potoka domů. Přestože byla noc, šla jistě. Magický úplněk osvítil celé Rakovecké údolí. Nesla v plachtě vzácné byliny, měsíční rostliny, jejichž účinek závisí na sběru za úplňku. Dnes vykopala kořen babího hněvu na vyrážku a otoky. Nejen kořen, celý keř je užitečný. Mladé výhonky se nasolí a slouží jako potravina, odvar z květů se použije k barvení vlny. Už ani nespočítá, kolik let takto chodí sbírat byliny, stejně jako všechny generace žen její rodiny. Tajemné umění přecházelo z matek na dcery, ona už nemá komu je předat, jen synové jí zůstali. Dcera nedožila dospělosti, tenkrát její léčitelské umění nebylo nic platné. Truchlila, ale nezahořkla, pokoru v sobě člověk musí mít. I o muže přišla, už je to dávno, zavalil ho kus skály v nedalekém lomu, odkud osadníci dobývali stavební materiál.

Byl potomkem zakladatele osady, zdědil jeho jméno i rychtářský úřad. Dneska ho po něm zastává prvorozený syn. Ještě jí někdy přichází do snů, líbivý statný chlap. Ty kudrnaté vlasy mu záviděly i ženské, však její mladší, Merhlin, je celý táta. I to jméno po něm má. Ta osada je ukrytá v Rakoveckém údolí už sto padesát let. Když v době kolonizace Drahanské vrchoviny dávný zakladatel, lokátor Merhlin, přivedl odněkud z Dolní Lávy první osadníky, bylo celé údolí zarostlé lesem. S nepředstavitelným úsilím dávní předkové vymýtili les a postavili první domy. Člověk vyrval přírodě kousek místa pro sebe. A dal tomu místu jméno. Merhlinschlag – Merhlinova mýtina.