„Svatava je ještě dítě, Měšku, je jí teprve dvanáct let! Nechápu, jak jsi mohl na něco takového kývnout!“ vyhrkla kněžna Doubravka a potřásala hlavou, jako by pochybovala, že se nepřeslechla, když jí manžel oznámil výsledek jednání se seveřany. „Je příliš mladá na to, abychom ji poslali k těm… těm…“ Kněžna se zajíkla, jako by slovo ani nechtěla říct nahlas, stiskla rty a zírala na podlahu. Měšek blýskl po manželce očima: „Jen to řekni. Barbarům. Tos myslela? Ale nezapomeň, že ještě před pár lety jsi považovala za barbara i mě.“ Navzdory rozčilení přelétl kněžně po tváři prchavý úsměv. Vzpomněla si na to, že mladý Měšek přestoupil na křesťanskou víru až v den sňatku s ní, princeznou Doubravkou Přemyslovnou. „Dnes už jím nejsi. A právě proto…“ I když, kdoví? napadlo ji.

Kdoví, jestli je Měšek stejně zbožný v srdci jako na jazyku, jestli kdesi v hloubi srdce nevěří v sílu starých bohů. Sice nechal skácet pohanské modly, ale dceru chce vdát za pohana. „Ostatně, paní,“ navázal Měšek trochu nejistě, „i ve Švédsku se prý najde pár křesťanů,“ Doubravka přezíravě pokrčila rameny. „Jistě jen kapka v moři.“ „Pak tady vidím úkol právě pro Svatavu,“ prohodil Měšek. „Možná.“ Jistě by bylo dobré přinést světlo křesťanství mezi barbary. Ale pokud kněžna věděla, Švédsko je obrovská nehostinná země a lidé tam, bojechtiví nájezdníci a mořeplavci, urputně věří ve své kruté bohy.