Kniha Ve stínu války, anotace
Píše se rok 1631 a celá Evropa se zmítá ve válkách a neštěstí. Na území Českého království vtrhla švédská vojska a mnoho lidí je nuceno opustit svůj domov. Mezi nimi i sedláci Borek a Rischer, kteří se snaží chránit své rodiny. Švédové jsou nelítostní a neberou ohled ani na děti. Krutým nepřátelům je třeba postavit se čelem, než si vezmou i to poslední, co lidem zbylo.
Kniha Ve stínu války, on-line ukázka
Měsíc v úplňku shlížel na čtyřčlennou skupinu jezdců. Vítr utěšoval létem rozpálenou krajinu a hustý les před nimi jako by jim vycházel vstříc. Muži se po sobě ohlédli. Všichni to cítili, ale nedokázali pojmenovat. Navzdory nepříjemné předtuše pokračovali jeden za druhým do temnoty, která se pod korunami stromů rozprostírala. Netušili, jak dlouho jeli, když jim těžko prostupné křoviny začaly komplikovat další postup. Všichni tedy, až na hraběte Antona von Borgunelle, velitele johannesberské posádky, sesedli z koně, chopili se mečů a začali klestit cestu. „Říkal jsem to,“ lamentoval Rasko a divoce máchal ostřím ze strany na stranu. „Říkal jsem, že se máme držet hlavní silnice.“ „Toho poutníka nám byl čert dlužen,“ odplivl si Damir.
Jednou rukou sundal přilbu z hlavy a druhou prohrábl stříbro ve svých vlasech. „Pche! Jako bych to nepovídal,“ nechal se slyšet Lešek, další z ozbrojenců. „Nebyl jsem jediný, kdo to chtěl vzít zkratkou, tak nesýčkuj,“ houkl na kamaráda Damir, načež narazil helmu zpátky na zpocené vlasy. Lešek se zašklebil a zahleděl se nad sebe. Doufal, že spatří alespoň malou část hvězdné oblohy. Mít trochu lepší výhled, tak bychom dokázali určit správný směr. Hustě propletené koruny stromů mu však jeho snahu znemožnily. „Ztratili jsme se. Přiznejme si to.“ Rasko zasunul meč do pochvy a dal odpočinout unaveným pažím. „Měli jsme zůstat na noc ve Frýdberku. Však se nás snažili zastavit.