Kniha Varovný výstřel, anotace
Evie přijíždí s manželem Jakobem na divoký západ. A přestože je to velmi praktická žena, místních ubohých podmínek se zděsí. Když se Jakob ani po několika měsících nevrátí z cest za obchodem, nezbyde jí než najít obživu v přepřahování dostavníků. Osamělá mladá žena má ale jen mizernou šanci odolávat v divočině nájezdům znepřátelených indiánů a útokům chtivých rančerů.
Kniha Varovný výstřel, on-line ukázka
Kolem nich se rozkládal pustý a opuštěný kraj, v němž panoval klid a mír. Po pravé ruce se zvedal hřeben nevysokých vrchů řídce porostlých cypřiši, po levé straně se rozkládala otevřená planina, jež ubíhala až k obzoru, kde bylo nejasně vidět fialové náznaky nějaké vrchoviny. Ve všem tom nesmírném prostoru nebylo slyšet nic než skřípání vozu a povrzávání kol. Obloha, z níž zářilo slunce, měla mosazný nádech. „Teď už je to jenom několik kilometrů,“ oznámil jí Jacob. „Hned za tím skalnatým návrším,“ ukázal bičem. Jako by se jí sesychalo srdce v hrudi. „Je tady hrozné sucho, že?“ „Skoro nepršelo,“ úsečně odpověděl Jacob. „Letos byl špatný rok.“ Spřežení táhlo, ale zvířatům únavou klesaly hlavy.
Město jim zůstalo už víc jak osmdesát kilometrů za zády a poslední ranč jen o málo méně. Na celém dlouhém úseku cesty nezahlédli ani jediné stavení, ba ani boudu nějakého prospektora či kousek plotu… Nepotkali koně ani krávu, nezahlédli stopu vozových kol. Konečně ze sebe vypravil: „Nesliboval jsem ti, že to bude kdovíco, a taky to není nic moc, ale ten kus země patří nám, a co na ní dokážeme vypěstovat, bude taky naše. Země není jenom samotný pozemek, ale i to, co z něho budeme schopni získat.“ Těžký vůz monotónně hlomozil, jako by ten rámus neměl nikdy skončit. Panovalo úmorné vedro a jeli tak pomalu, že neunikli ani prachu, který se kolem nich zvedal.
