Loňského roku 22. března večer jsem zažil prazvláštní příhodu. Chodil jsem celý den po městě a hledal byt. V tom starém bylo moc vlhko a já už jsem začínal ošklivě kašlat. Chtěl jsem se vlastně stěhovat už na podzim, ale pak jsem otálel až do jara. Teď se mi za celý den nepodařilo nic kloudného sehnat. Přál jsem si za prvé být samostatný, žádný podnájem, a za druhé jsem chtěl alespoň jednu světnici, ale rozhodně musela být velká a přitom ovšem co možná nejlacinější. Pozoroval jsem, že těsný příbytek vždy brání myšlenkám v rozletu.

A kdykoli jsem přemýšlel o svých příštích románech, vždycky jsem rád přecházel po pokoji sem a tam. Vždycky mě víc těšilo o svých dílech přemýšlet a představovat si, jak budou napsána, než je doopravdy psát. A věřte, nebylo to leností. Čím tedy? Už po ránu jsem se necítil zdráv a před západem slunce se mi udělalo dočista zle; začala mnou lomcovat zimnice. Ke všemu jsem byl celý den na nohou a zmáhala mě únava. K večeru krátce před setměním jsem šel po Vozněsenské třídě. Miluji březnové slunce v Petrohradě, zejména když zapadá, ovšem musí to být za jasného mrazivého večera. Celá ulice se náhle rozzáří v záplavě prudkého světla a všechny domy zajiskří.