Úvod knihy představí Welzla a jeho životní pouť. Poté, co Welzl strávil na severu téměř třicet let, byl administrativní chybou poslán do Československa jako chudý podivín. Táhlo mu na šedesátku, byl velmi dobře stavěný, ale zdálo se, že mluví trochu z cesty. Rozumí se samo sebou, že se Welzl chtěl dostat zpět na sever, ale nejdříve si na cestu musel vydělat. V tom mu pomohli páni redaktoři a za pomoci stenografu (vyprávění pana Welzla bylo totiž tak nepřehledné nejen časově, ale i dějově, že by běžný papír nestačil) zaznamenali jeho neuvěřitelná dobrodružství. Třicet let je poměrně dlouhá doba. Jan Eskymo se na novosibiřských ostrovech zabydlel a považoval je za svůj domov. Našel si tady přátele, postupem času získal na vážnosti a získal si důvěru široko daleko.

Ve svých dobrodružstvích se zabýval tím, co ho živilo – lovem. Pro ochránce přírody a zvířat může být popisovaný způsob naprosto příšerné čtení. Já sice ráda čtu thrillery, kde jsou běžně vraždy, ale detailní popis zabíjení medvědů či jiné zvěře, mi nedělal dobře. Kromě lovu ho živilo i povolání obchodního cestujícího. Jezdil nejen po novosibiřských ostrovech, ale i po Aljašce a prodával živobytí. Nedílnou součástí života na Aljašce byla i zlatá horečka, která postihla kdekoho. Byl to obchod velice rizikový s nejistým výsledkem.

Jan Welzl seznamuje čtenáře s historkami, které zažil a které slyšel. Jak moc jsou pravdivé, musí čtenář posoudit sám.

Kapitoly jsou spíše dlouhé než krátké a každá z nich se zabývám něčím jiným. První část se mi líbila mnohem více. Poukazoval na drsnou přírodu, popisoval, jak přežít v podmínkách, na které nejsme zvyklí a představil národ Eskymáků a všech polárních osadníků. Z druhé části, která se zabývala lovem zvěře a o samozvaných soudech a vykonavatelích trestů, mi naskakovala husí kůže.