V mihotavém čoudivém svitu pochodní ze suchého chrastí hleděl Kungu Kabaya přes zabitou kozu, jež ležela uprostřed opuštěné misijní kaple, na muže, ženy a děti, kteří ho v ustrašeném očekávání sledovali. Černochů bylo asi šedesát a všichni patřili ke kmeni Kikuju. Bílí farmáři říkali svým černým nádeníkům „squatteři“, protože bez ohledu na to, jak těžce pracovali nebo jak dlouho jejich otcové, či dokonce dědové na farmě žili, bez ohledu na to, jak dovedně si vystavěli chatrče, v nichž se svými rodinami bydleli, mohli zůstat na farmě pouze s požehnáním majitele, který je mohl kdykoli vyhnat, aniž měli právo se odvolat.

Kabaya upřel zrak na skupinu asi dvaceti squatterů, mužů i žen, kteří byli vybráni pro účast na dnešním obřadu, a pokynul muži v čele řady. Byl vysoký a hubený a bylo mu nanejvýš osmnáct let. S bezstarostnou odvahou mládí se nabídl, že složí přísahu jako první, ale jak na něj začala doléhat tíha jeho rozhodnutí, předstíraná statečnost ustupovala úzkosti a obavám. Kabaya k němu přistoupil a v otcovském gestu mu položil paži kolem ramenou. „Nemáš se čeho bát,“ řekl tiše, aby jej slyšel jen mladík. „Zvládneš to. Ukaž jim, že jsi opravdový muž.“ Pět pomocníků, které si Kabaya k obřadu přivedl, si vyměnilo významný pohled a s uznalým přikyvováním a úsměvy pozorovali mladého muže, jenž s obnoveným sebevědomím napřímil záda a zvedl hlavu.