Salka stoupala po lesní cestě a namrzlý mech jí křupal pod nohama. Miriat před jejím odchodem proplakala noc, ale neúnavně přitom pracovala na dokončení nového pláště, zatímco Salka předstírala, že spí. Když se dozvěděla o trestu, cítila spíš úlevu. Zachovala se přece velice špatně, protože vyléčila jehně. Ale věděla o tom jenom ona, tím si byla jistá. Kdyby měl Dran podezření, dávno by matce žaloval. A kdyby o ní zjistili tohle… Jenže nestalo se, a tak si oddechla. Musela s tím břemenem nějak naložit sama. Ostatní ji stále měli za strigu, co vedla dobrý život, a teď se má trestem napravit pro jiné provinění. Sama v tom viděla příležitost zbavit se stigojské skvrny a začít nanovo. Nad její hlavou křikl Munu, aby o sobě dal vědět, a Salka si na zádech nadhodila těžký vak se zásobami. Nesla si trochu sušených ryb a uzeného masa.

Dobře věděla, jak se jí v následujících týdnech budou hodit. Kolem krku měla zavěšených několik bochníčků sýra. Štědrá Trina se s Miriat podělila o zásoby; matka sehnala jenom to, co se dalo narychlo vyprosit od známých, a Trina si přitom takovou laskavost nemohla příliš dovolit. Chladný vítr Salku studil do tváře, a tak si utáhla šátek a promnula si oči. Provinile si uvědomila, co její trest bude stát matku – nejen na zásobách, ale i jako nedostatek pomoci v těžkém zimním období. Zvedla hlavu a zadívala se mezi řídké borovice. Stále byla blízko jejich vesnice a paprsky chladnoucího slunce jí na chvilku připomněly teplé léto. Další výkřik sokola ji však přiměl zrychlit. Zadívala se na mech na kmenech stromů a trochu změnila směr.