Portál byl otevřen. Krajina uvnitř vypadala jako zčeřené moře blyštící se odlesky poledního slunce. Uprostřed vypálené katedrály, proměněné zubem času v ruiny jen vzdáleně upomínající na její bývalou okázalou krásu, jasný oblouk hrubě kontrastoval s temnotou novoluní noci. Oběť ležící na zbytcích oltáře pod portálem sebou zaškubala. Ve světle svící rozestavěných kolem svázaného těla se zčernalé kameny pobořeného kněžiště plamenně zaleskly. Kazatel oblečený ve slavnostním rouchu uchopil zapálenou voskovici a několikrát s ní opsal obrys portálu tak rychle, že se stopa plamene spojila v ohnivý kruh. Průchod se roztáhl, až sahal od oltáře po pozůstatky lomených oblouků dávno vysklených oken.

Diváci srocení v hlavní lodi napjatě sledovali, jak muž strčil do oválu paže a prudce jimi trhl, jako by roztahoval oponu. Mořská krajina se rozestoupila a odkryla temnou prázdnotu připomínající okno otevřené do pusté tmy. Ačkoliv byla odhalená končina neproniknutelně černá, až se téměř slévala s pozadím noci, třpytila se jako ze země vytažený pyrit. Muž odstoupil stranou, jako by někoho pouštěl do dveří. Jeho stoupenci sborově zadrželi dech. Tísnivé ticho přerušil odhodlaný povel k útoku. Zpoza zídky, jež zbyla po boční kapli, vyskočil Arkleb ze Zdibic, velitel Cechu, a vtrhl do kruhu shromážděných. Jeho druzi, dosud přikrčení v křovinách a vyčkávající za kmeny přihlížejících borovic, vyběhli ze stínu, prolezli dírami ve stěnách jako pavouci a okamžitě svého vůdce následovali.