Vedle zazvonil telefon. „Jane?“ zavolala jsem přes rameno. „Jsi tam?“ Ne, zřejmě ne. Právě jsem si chtěla lakovat nehty u nohou a jen nerada jsem vstávala z postele. Jan byl můj spolubydlící, šlo o dost neobvyklé spojení – atraktivní Holanďan o patnáct let mladší než já. Nic mezi námi není. Ale kdyby si lidé mysleli něco jiného, mohlo by mi to být vhod, lichotilo by mi to. Je mi čtyřiačtyřicet, jsem rozvedená sportovně založená, atraktivní a plná radosti ze života. Moje ženské křivky jsou na správných místech. S vatovými polštářky mezi prsty jsem pajdala do obýváku, kde zvonil bezdrátový telefon zapadlý někde mezi polštáři a starými novinami na pohovce. Zase ten Jan.

Domluvili jsme se přece, že ho budeme dávat do nabíječky. „Nadia Schäferová?“ „Hello, I’m Karim,“ ozval se hluboký příjemný hlas anglicky. „Ještě mě neznáš, ale doufám, že se brzy seznámíme!“ ozval se melodický smích. „Odkud máte moje číslo?“ „Abu Omar mi o tobě vyprávěl. Rád bych se s tebou domluvil.“ Měkký baryton dobře naladěného volajícího lichotil mému uchu jako teplý vánek za vlahého letního večera. „Abu Omar? Vůbec nevím…“ „Otec jednoho společného známého.“ Požádal, že by mě rád viděl. Vyloženě sympatický neznámý, jak se zdálo. Srdce mi poskočilo. „A proč?“ Bezradně jsem tiskla sluchátko k uchu. Nemám nic proti novým milým kontaktům, těm jsem docela přístupná. Ale že mě jeden docela cizí Arab chce jen tak poznat, to bylo nějak moc.