„Ta ženská páchne jako hromada odpadků v té nejzapadlejší uličce za kostelem,“ zabrblal upocený ministrant, když se odvrátil od zubožené ženy a poklekl před oltářem v sobotínském kostele. Pak mírně otočil hlavu a s odporem se zahleděl na žebračku, která stejně jako ostatní pokorní věřící přišla přijmout tělo Páně. Ministrant se zašklebil. Takoví smradlaví ubožáci by do kostela neměli být vpouštěni, vzápětí se své myšlence pousmál a sledoval faráře, jak rychle, s nakrčeným nosem vkládá hostii do bezzubých úst žebračky Marie Schuchové. Když se i farář musel vzápětí otočit a nadechnout raději kadidla, aby tak přebil odér zapáchající ženy, žebračka rychle vyňala hostii z úst a vložila ji do roztřepené modlitební knihy.

Nepostřehla, že ji ministrant zhnuseně a s úžasem sleduje. Myslela si, že ho zaujal farář, který se od ní odvrátil. „Svatý otče,“ vykulil mladík na faráře udivený pohled. „Ta žena tělo Páně nepřijala, vložila ho do modlitební knížky, a to přece nesmí!“ žaloval s nechutí. „Žebračka zneuctila hostii?“ zamračil se farář. „A jsi si chlapče jistý? Opravdu ji skryla v té modlitební knize?“ zavrtěl nevěřícně hlavou. „To je jistě velký hřích a musíme se přesvědčit, zda se nemýlíš.“ Farář hned nechal odvést ženu do zákristie a rychle odešel dokončit požehnání ostatním pokorným věřícím. Byl rád, že alespoň nemusí trávit s ženou chvíle při zpovědi v malém prostoru, protože by z toho zápachu mohl ztratit chuť na sváteční oběd.