Byla jsem sama. Cítila jsem se strašně opuštěná, prázdná jako nový dům, do kterého jsem se měla stěhovat. Ve skutečnosti se jednalo o velmi staré a v některých částech pěkně zchátralé rodinné sídlo, lepší jsem si ve své situaci nemohla dovolit. Ke všemu pršelo, což mi na náladě také nepřidalo. Ještěže tu byl Mike, můj nový kolega s autem, který oplýval ochotou a optimismem i za takových podmínek, kdy bláto a louže zaujímaly dominantní postavení na silnicích x-té třídy. Úsměv se z jeho tváře prakticky nikdy nevytrácel, jak jsem zatím mohla vypozorovat, až jsem ho mnohdy podezřívala, jestli je v pořádku. Pravděpodobně byl.

Na jeho místě, kdybych si žila spokojený život, bych zřejmě vypadala podobně. Jenže můj život nebyl vůbec pohodový, vůbec ne růžový a už vůbec ne normální. V poslední době mě stíhala katastrofa za katastrofou a nedělala jsem si iluze, že přestěhováním na opačný konec země se to výrazně zlepší. Mike mi pomohl vynosit těžká zavazadla a poté, co odmítnul pozvání na kávu, jsem osaměla. Dům, ve kterém jsem se nacházela, měl tvar písmene U. Do pravého křídla se dalo vstoupit jen zvenku, dřív prý sloužilo jako velká jídelna spojená s obývákem, v této části byl podle slov realitní makléřky také umístěn starý klavír, nyní však byl účel o něco praktičtější – skladiště. V levém křídle zabírala dominantní část knihovna, ze které vedlo mohutné, dřevěné schodiště do patra.