Zdejší lidi zažívaj už dlouho těžký časy, a většina by prodala svý příbuzenstvo za půl pence, kdyby to šlo,“ řekla Jean a zadívala se na svého hosta. „A na vás by podle všeho vydělali mnohem víc…“ V krbu zapraštělo naplavené dřevo, kterým stará žena topila, a Isabella se zadívala do ohně. Modrofialové jiskry jen těžko hledaly cestu do komína. Do okenic a dveří chaty se opíraly vítr a déšť. Isabella se cestou od Johna Gordona, synovce té ženy, dozvěděla, že ve vesnici v zátočině pod Duff Head žije jen několik rybářských rodin, zoufale chudých a často hladovějících, protože se snaží uživit jenom z darů moře. Ačkoliv pocházela z města – z Wurzburgu a Edinburghu – znala mnoho podobných lidí, a nijak ji neděsili.

Nebezpečí představovali vojáci, které měla v patách. Prý půl pence, pousmála se v duchu, pro britské vojáky měla mnohem vyšší cenu. Ale venkované nemohli tušit, že vláda vyplatí odměnu tisíc liber šterlinků komukoli, kdo ji přiveze zpět do Edinburghu živou, aby mohla být vyslechnuta, odsouzena a veřejně popravena. Jean o tom však nevěděla, ani o nižší sumě, co dali dohromady radikálové, kteří si ji přáli prostě jen umlčet. Za její smrt by v té době zaplatily obě strany konfliktu. „Žiju tady celej život. Moře člověka zatvrdí, víte? Místní lidi jsou často jako z kamene,“ pokračovala Jean, když si povšimla Isabellina pochybovačného výrazu. „Málokdy se postaví na něčí stranu.