Kniha Paní na Svojanově, anotace
Píše se rok 1801 a ve zdech hradu Svojanov je právě nalezena kostra. S příchodem noci se ovšem odhaluje mnohem více než jen vybělené kosti. Stříbrný svit úplňku odemyká dveře k dávnému příběhu lásky někdejší paní na Svojanově. Obyvatelé hradu ale brzy zjistí, že není jediná, komu se pevnost stala věčným domovem.
Kniha Paní na Svojanově, on-line ukázka
V pokoji malé Kateřiny se stmívalo rychleji než za zdmi obytné části hradu. Šero jako by vystupovalo z koutů místnosti a naplňovalo celý prostor tichým smutkem. U dcery na loži seděl zhroucený otec, držel ji za ruku a sledoval každé její nadechnutí. Nehybná jako socha seděla v křesle paní Alena, v duchu se modlila a prosila Boha, aby dceru uzdravil. Zlost na manžela ji nepřecházela, pořád byla přesvědčená, že všechno je jeho vina. To on pořád chce koupit hrad! To on opravuje po požáru soukenickou dílnu mezi hradbami a myslí si, že zbohatne a bude z hradu vládnout okolí. Ale ještě se nerozhodl, ještě není všem dnům konec a všechno může být jinak. Alena si tlumeně odkašlala, pak se zvedla a přešla k oknu.
Chtěla ho zavřít, protože z venku kromě šera vnikal do pokoje i večerní chlad, ale zarazila se a jako očarovaná hleděla nad východní obzor, který se projasnil vycházejícím neobvykle velkým úplňkem. Paní Alenu zamrazilo. Jak magický večer! A zrovna dnes, kdy nás čeká bezesná noc, plná starosti a zoufalství. „Kdyby se nám nestalo takové neštěstí, řekla bych, že dnešní noc bude kouzelná,“ promluvila tiše, aniž by se otočila od okna. „Už ses uklidnila?“ zvedl se od dcery Jiří a stoupl si vedle manželky. „Bože můj, máš pravdu, je to, jako by se nebe otevřelo a samotný Bůh si na svět a na nás potřeboval posvítit,“ vydechl okouzleně.
