Kniha Osudy českých šlechtičen, anotace
Jsou každá jiná. Perchta přímo vybízí, aby se stala obětí, Anna dělá, co vidí na očích svému manželovi, Eva se do všeho vrhá po hlavě, hlavně do dobrodružství, Marie Manrique je pyšná, až Bůh brání, Eliška Kateřina zase touží po lásce, i když sama je postižená, Eva Eusebie se stará o svého otce, bojuje za něj i u císaře, Markéta Salomena by všechno, všecičko dala za malý zisk… A přece mají něco společné: zůstanou-li samy, dovedou se skvěle postarat nejen o sebe, ale i o rodinu a celé panství, a nikdo se neptá, jestli je tomu někdo učil a jestli to zvládnou.
Kniha Osudy českých šlechtičen, on-line ukázka
Vzala jsem si přízrak. Pán Bůh mi rač odpustit, ale já to jinak neumím povědět. Můj manžel Jáchym z Hradce je nejvyšší český kancléř a jako takový pobývá u vídeňského dvora a s ním podniká velké i malé výpravy. Zábavné i pracovní. Tak už chápete, jak jsem myslela ten přízrak? Pán Bůh promine, ale já ho moc často nevidím. Bylo mi šestnáct let, tedy léta Páně 1546, když mi naši pověděli, že se budu vdávat za Jáchyma z Hradce. Bylo to domluvené už dávno, snad jsem ještě nebyla na světě. Moje matka Vendelína ze Starhembergu byla po smrti, zemřela hned po mém porodu, za kmotru mi byla sama královna Anna Jagellonská.
Můj otec Jošt III. z Rožmberka si vzal jako druhou manželku Annu z Roggendorfu a ta mu porodila další dva syny Viléma a Petra Voka, jakož i tři dcery – Alžbětu, Bohunku a Evu, těm všem jsem tedy byla nevlastní sestrou. Tenkrát mi to bylo dost jedno, ale později se mi to docela hodilo. Měla jsem je ráda. Nejvíc Petra Voka. Byla jsem poslušná. Vždycky jsem věděla, že se jednoho dne musím vdát. Jejich rozhodnutí navíc nebylo nejhorší.
