Kniha Ohnivé pouto, anotace

Irsko oplývá legendami a Branna, majitelka krámku „Temná čarodějka“ s voňavým zbožím pro turisty, je nadšeně přiživuje. Statečně se tváří, že jí ke štěstí nic nechybí, i když se skrytě trápí pro Fina, svou pravou lásku. Jenže jejich společné budoucnosti stojí v cestě dávná minulost. Proto se Finn rozhodl odejít a zasvětit život práci. Ale copak práce může vyplnit propastnou prázdnotu?

Kniha Ohnivé pouto, on-line ukázka

Fin se považoval za poměrně společenského člověka. Uměl se bavit s lidmi v hospodě, konverzovat u večeře, občas s kluky sledoval nějaký zápas, nestěžoval si kvůli nepořádku a obstaral dostatek piva a jídla. Nevyrostl ve stodole a aspoň v základu tedy věděl, co se od správného hostitele čeká. Iona ho doslova přeškolila. Uprostřed odpoledne posledního dne roku se u jeho dveří zjevila v bleděmodré čepici, kterou jí upletla babička, se spoustou tašek v rukou. „Vánoce snad už byly, ne?“ „Zásoby na večírek.“ Několik tašek mu podala a zbytek zanesla do kuchyně. Odložila je na centrální ostrůvek a začala se svlékat. Kabát, šátek, čepici, rukavice, nakonec i boty a vše odnesla do Finovy prádelny. „Nesu svíčky,“ spustila pak.

„Já mám. Koupil jsem nějaké od Branny ještě před Vánoci.“ „To nestačí,“ zavrtěla Iona skoro soucitně hlavou, „potřebuješ do každé místnosti.“ Sáhla do tašky a začala je vytahovat. „Tyhle jsou na krb v obýváku. Vydrží dvanáct hodin, takže je musíš zapálit až těsně před tím, než přijdou první hosté.“ „Musím?“ „Ano,“ odpověděla rázně. „Dodají domu hezkou sváteční atmosféru a jsou elegantní. Tyhle přijdou do horní a tyhle do dolní koupelny. Do ložnice by nikdo neměl chodit bez pozvání, ale kdyby náhodou, zapal tam tuhle. Tohle jsou papírové ručníky pro hosty, jednoduché, pěkné a na jedno použití.“