Kniha Ohnivá stopa, anotace
V roce 1927 se Francií šíří nevysvětlitelné požáry. Podle policie je zakládá Eva Hájková, uprchlá chovankyně ústavu pro duševně choré původem z Rakouska-Uherska. Nemělo by být složité ji najít a zatknout. Policejní komisař přizve k vyšetřování lékaře, který Evu léčil. Jak je možné, že se žhářka z místa činu vždy vypaří jako dým?
Kniha Ohnivá stopa, on-line ukázka
Avril Chevalierová si všimla jemného sloupu bílého kouře jako první. Odložila proutěný koš, do kterého uprostřed pole házela natrhané květy té nejpozdnější odrůdy levandule, letos už úplně poslední, dala si ruce v bok a zvědavě si proužek kouře prohlížela. Přemýšlela, odkud stoupá, a kdo teď, po poledni, zakládá oheň. „Abélarde,“ zvolala po chvíli, když začal bílý kouř šednout a když se najednou z ničeho nic změnil na vířící oblaka černého dýmu. Její manžel, který klečel mezi keříky levandule a trpělivě otrhával květ za květem, jen zabručel: „Zase někam čumíš, místo abys makala. Já mám už košík skoro plný.
Chtěl bych vidět ten tvůj.“ „Abélarde,“ vykřikla hlasitěji, když dým stále houstl a bylo jasné, že nejde o pouhý ohýnek, jak si zprvu myslela. „Tak sakra, Abélarde, zvedni tu svoji prdel a podívej se. Někde snad cosi chytlo, a pořádně, nebo co!“ Abélard, kterého už z nekonečného ohýbání nad košíkem pořádně bolela záda, zvedl hlavu a zadíval se směrem, kterým jeho žena ukazovala. „Ježíši Kriste,“ pokřižoval se, „to by mohl být náš dům! A děcka jsou doma. A všecko …“ Vyskočil, a aniž vnímal ostrou bolest v kříži, rozběhl se směrem k místu, odkud stoupal stále tmavší dým. Avril, žena nepříliš vysokého intelektu, při zmínce o dětech konečně pochopila, že se děje něco, co její rodinu bytostně ohrožuje. Nadzvedla si sukni a rozběhla se za manželem.
