Jak Krakonoš vyučil prchlivého ševce slušnému chování

Bylo to začátkem jara. Sníh už tál i v Krkonoších a v Krakonošově zahrádce již rozkvetly sněženky i lýkovec a pod kmeny stromů, v místech, kam se sluneční paprsky nejvíce opíraly, začaly vystrkovat hlavičky sasanky. Vládce hor si je zálibně prohlížel, když ho vyrušila sojka. Obvykle věděla o všem, co se kde na horách šustlo. Ne nadarmo se o ní říkalo, že je Krakonošovým strážným ptákem. Také tentokrát za ním přilétla s novinou. „Krakonoši, Krakonoši!“ volala celá udýchaná z rychlého letu. „Od Jilemnice jde nějaký člověk a vždycky, jak kousek popojde, tak tě volá a rozhlíží se, jestli se na jeho volání objevíš.

A mezitím, jak se tě snaží přivolat, v jednom kuse kleje a nadává. Styděla bych se ale opakovat, jaké nadávky říká.“ „A na koho nadává? Na mne nebo snad na vrchnost?“ zajímalo Krakonoše. „Na ševce!“ hlásila straka. „Že mu prý odlákávají zákazníky a berou práci!“ „Aha! To bude určitě mistr Dratvička. Dobře ho znám. Sám je švec a šikovný, práci dělá znamenitou, ale je pruďas a stále mu něco není po vůli. A není pravda, že mu ostatní ševci přetahují zákazníky. Sám si je odrazuje svým věčným láteřením. Ten by snad byl schopen vynadat i samotnému králi a třeba i bez příčiny, kdyby k němu zavítal,“ řekl na to Krakonoš. „To by mě zajímalo, co ten mi může chtít.