Kniha Natálka a Knoflíček, anotace
Natálka se bojí psů, zato její kamarádka Sofinka se vrhá na každé zvíře, které potká. Nedaří se jí přesvědčit rodiče, aby nějaké pořídili domů. Proto chodí aspoň pomáhat do útulku a jednou vezme Natálku s sebou, aby kamarádka překonala strach. Jenže u štěkajících pejsků žadonících po lidském pohlazení se jí to moc nedaří. Dokud někdo nepřinese v košíku dvě zanedbaná štěňátka…
Kniha Natálka a Knoflíček, on-line ukázka
V pátek byl v útulku nějaký cvrkot. Paní Hanka nevěděla, kam dřív skočit, jak děvčatům sdělila. Zdržela ji dvě štěňata, našla je ráno v krabici u vrat do útulku. „Jejda, jak to může někdo udělat?“ vykřikla děvčata. „Kdo je sem dal? A proč?“ ptala se jedna přes druhou. „Víte co, vy moje dobré víly? Já vám teď dám čtyři hodné malé pejsky, každá povedete dva. Já se musím ještě o ta mrňata postarat, byl tady taky veterinář, a tak jsem hodně věcí nestihla. Potom rychle vyčistím kotce a přijdu za vámi a všechno vám povím, ano?“
Ani nečekala na souhlas a uháněla, až se jí za patami prášilo. Vzápětí byla zpátky, v každé ruce dvě vodítka s dvěma psy. „Myšku a Bibinku znáte, tohle je Tajtrlík a s růžovým vodítkem Sněženka. Chvíli se s nimi projděte, pak je odepněte z vodítka a házejte jim hračky. Když je přivoláte, poslechnou. Kdyby něco, tak zazvoňte na zvonek u vrat a já jsem hned u vás, ano?“ A už byla pryč. Děvčata chodila s pejsky po louce, paní Hanka měla pravdu, byli hodní. Natálka se loudala za nimi, ale v takové vzdálenosti, aby si s kamarádkami mohla povídat. Samozřejmě hlavním bodem debaty byla nalezená štěňata. Holčičky se o tom bavily tak vášnivě, až se samým zaujetím zastavily.
