Kniha Na Afriku zapomeň, anotace
Vladana snad od malička toužila žít v Africe. Aby se svému snu přiblížila, otevřela v Ostravě Afro kavárnu. A když jí do života vstoupil sympatický Angolan Eurico, mohla se konečně přestěhovat na černý kontinent. Stala se součástí africké rodiny, začala podnikat a dočkala se svých vysněných dobrodružství. Jaká ve skutečnosti jsou? Jaké to je být Evropankou v africké rodině? Splněný sen, nebo africké peklo?
Kniha Na Afriku zapomeň, on-line ukázka
Na Afriku zapomeň!“ Tak tohle vykřikla má máma v okamžiku, kdy jsem z pusy vypustila větu: „Chci žít v Africe a za muže chci černocha.“ No, byla to tehdy docela síla, pomýšlet na něco tak šíleného. Do tehdejšího režimu to vůbec nezapadalo a do plánů mé mámy, které už v té době o mé budoucnosti měla spředené, to v žádném případě nepatřilo. Bylo mi asi čtrnáct a byla jsem puberťačka vyrůstající v totalitním režimu s černým snem o Africe a černém manželovi. Zcela nemyslitelná myšlenka, tak jsem tedy poslechla a dále ji již nevyslovovala. Vlastně jsem asi přestala vyslovovat vše – abych se vyhnula poznámkám typu „to je hloupost, to je jen pohádka, jsi pitomá“ nebo „úplně ses zbláznila“.
Občas i „jsi úplně blbá a raději se jdi učit“. Nemyslím si, že to jinde bylo jiné a že tahle slova jsem slýchávala jen já. No nic… v tomhle věku můžete bezvýsledně vzdorovat, nebo to vzdát a přestat snít. Tak se také stalo, přestala jsem snít o své Africe, uvěřila jsem tomu, že to, po čem toužím, je bláznivé a nereálné. V té době jsem úspěšně složila přijímací zkoušky na střední školu a dělala to, co ostatní puberťačky v mém věku. Nic zvláštního, prostě jsem žila normální běžný život. Na své černé sny jsem nemyslela. Po dvou letech se však mé touhy znovu vynořily.
