Kniha Můžeme si vykat?, anotace
Ellen po pětatřiceti letech manželství přestalo bavit skákat, jak muž píská. Jen mu to neměla říkat na dovolené ve Skandinávii, protože teď musí nějak dopravit nenáviděný karavan do vzdáleného domova. Jejím zachráncem je floutek Ronny, co se protlouká jak povoláními, tak vztahy. Jak asi dokáže s vynervovanou a poněkud úzkoprsou starší dámou vyjít?
Kniha Můžeme si vykat?, on-line ukázka
Civěla na přední stranu pohlednice, ze které na ni mrkal nakreslený los a ukazoval vztyčený palec. V bublině z jeho čumáku bylo napsáno: „Velkommen til verdens ende!“ Ellen neměla ponětí, co to znamená, ale ten motiv se ji líbil, a tak dopoledne v malém obchůdku na Nordkappu koupila hned tři. Vzala si do ruky propisku a několikrát zamyšleně ťukla špičkou do papíru. Pak napsala svým rozmáchlým rukopisem, o kterém Hans vždycky tvrdil, že mu nechá místo jen na jeho iniciály: Milá… Ale dál se nedostala. Protože kdyby byla k sobě upřímná, nevěděla, komu napsat. Marion? Ta tu bude každou chvíli. Erně? S tou teď telefonovala. I když to měla zakázané.
Ellen nechala propisku klesnout a opřela se do polštářů. Pohledy z Itálie byly snazší. Tam mohla psát celá léta jedno a totéž: Při 32 stupních mlsáme Angelovu výbornou citronovou zmrzlinku. Srdečně zdraví Ellen a Hans. A kromě toho si její boží manžílek vždycky vzpomněl na někoho, kdo bude mít z pozdravu pana starosty na dovolené velkou radost. V budoucnu, umínila si, už nebude psát pohledy z dovolené nikomu. Ani Erně, ani Marion, a Hansovým potenciálním voličům už vůbec ne. Hned po téhle cestě s tím přestane. Měla vztek, že ty pitomé pohledy kupovala, protože teď už je prostě napsat musí.
