Fin seděl na temeni žlutého kopečka na samém okraji Telu. Žmoulal plod chorusu a sledoval nádvoří dole pod kopcem. Vybíhalo jako vyplazený jazyk od hlavní věže jedné z menších městských pagod. Nad ním v bezvětrné noci zplihle visely praporce. Dole pod ním nebylo nic než temnota. Ovšem nešlo jen tak o nějaké nádvoří. Nad ním se klenul endový dóm. Mo sem nahoru chodila nerada. Když nás tam nechtějí, tak já je taky nechci, říkávala pokaždé. A pak se zabrala do toho či onoho, aby o tom už nemusela víc mluvit. Jenže Fin si nedokázal pomoct. Moc rád se díval na další enderfragy, jak se v dómu učí, zápasí, hrají si, pouští se do soubojů, nacvičují, a dokonce se i mimo rámec vyučování pronásledují a perou.

Přicházel k nim natolik blízko, aby se s nimi mohl propojit a předešel tak nebezpečí, že by se stal úplně blbteklý (čili blbý a vzteklý, což bylo slovo, které si Fin sám vymyslel pro stav, v jakém se ocitali osamělí endermani); naopak zůstával dost daleko na to, aby ho nikdo nemohl odhánět. Tady se enderfragové cvičili v umění, jak přežít v Overworldu. Aby mohli sloužit Velkému chaosu. Bojovat s lidmi. Fin svému dvojčeti tvrdil, že se o Overworld nezajímá. Protože dokázala vidět jeho myšlenky, musela to být pravda, jinak by ho mohla vyzvat na souboj. Ale nebyla to úplná pravda. Jen z větší části. Fin nestál o to, aby se dostal nahoru na to rozlehlé, jasné a teplé místo. Ale moc rád by cvičil s ostatními fragmenty v endovém dómu