Odemkl domovním klíčem a vešel do dveří, a těsně za ním mladík, který neohrabaně smekl čepici. Mladík měl na sobě neforemné šaty páchnoucí mořem a do prostorné haly, v níž se octl, se zjevně nehodil. Nevěděl, co si s čepicí počít, a cpal si ji do kapsy kabátu, než mu ji druhý muž odebral. Udělal to klidně a samozřejmě a neohrabaný mladík to ocenil. „Chápe mě,“ říkal si v duchu. „Postará se, abych to zvládl.“ Šel druhému v patách, pohupoval rameny a bezděky zeširoka našlapoval, jako by se rovné podlahy zvedaly a klesaly pod náporem vzdouvajícího se moře. Prostorné místnosti se pro jeho rozmáchlý krok zdály příliš úzké a on sám se děsil, že širokými rameny narazí do dveří anebo shodí drobnosti na nízké římse krbu.

Uhýbal ze strany na stranu mezi různými předměty a zveličoval si hrozící nebezpečí, které ve skutečnosti vězelo jen v jeho představách. Mezi klavírem a velkým stolem s vysoko vyrovnanými knihami bylo místa, že by tam prošlo bok po boku půl tuctu lidí, ale on to zkoušel celý rozechvělý. Mohutné paže držel volně podél boků. Nevěděl, co si s těmi pažemi a rukama počít, a když ve své vybičované představivosti už viděl, že se jednou paží nutně otře o knihy na stole, couvl jako vystrašený kůň, tak tak že minul stoličku u klavíru. Pozoroval přirozené pohyby muže před sebou a poprvé si uvědomil, že se svou chůzí od ostatních lidí liší. Na okamžik jím projel palčivý stud, že chodí tak neohrabaně. Na čele mu naskočily drobné krůpěje potu.