Kniha Lumpík zachraňuje, anotace
Lumpík, malé štěně voříška, neumí poslouchat a zlobí zrovna jako jeho páníček Honzík. Až rodiče řeknou: Dost! Honzík půjde s Lumpíkem na cvičák. Štěně je nadšené, že se může vydovádět, a Honzík se zase učí, jak se s pejskem „domluvit“. A to je dobře, protože spolu budou muset vyřešit jeden velký problém.
Kniha Lumpík zachraňuje, on-line ukázka
Seděl jsem vedle Honzíka a ani jsem nedutal. Právě teď se hrálo o můj osud. Co hrálo! Vedla se jednání na nejvyšší úrovni. O co vlastně šlo? Jsem Lumpík, jak mě pojmenovali Honzík a babička, která občas nad mým řáděním spráskla ruce se slovy: „To je náš malý lump, ty jsi prostě lumpík.“ A už mi to zůstalo. Jsem skoro pětiměsíční štěně maminky Darji. Prý voříšek. Bílý s hnědými skvrnami. Nebo hnědý s bílými? Potřeboval bych si to někdy ujasnit. Teď ale nemám čas. Musím sledovat jednání a snažit se zabodovat ve svůj prospěch. Chci totiž s Honzíkem a jeho maminkou a tatínkem do města.
Honzík je strašně fajn skoro devítiletý kluk, vnuk babičky a dědečka, kteří mají moji maminku Darju. Honzík tu byl téměř celé prázdniny a za ty týdny se z nás stali nerozluční kamarádi, kteří nezkazí žádnou legraci. Náramně jsme si užívali jeden druhého, já se snažil Honzíkovi radit, když pouštěl model letadla, on mi házel míčky a klacíky a pak jsme taky jen tak leželi v trávě a trochu pospávali, jeden unavený víc než druhý. A jak jsem se bál, když mi Honzík uplaval doprostřed rybníka! Pravda, byl s námi vždycky dědeček nebo babička, často oba, a jak jsem tak pochopil, dávali pozor na Honzíka i na mě. Hrdě říkali: „Ten náš Honzík je jak ryba ve vodě.“ Opravdu plaval moc hezky. Já si tak trochu smočil packy, ale vlézt do vody celý, to se mi opravdu nechtělo. Byl jsem moc rád, že mě ani nikdo nenutil.
