Kniha Listy z Mexika, anotace
Když jsem se před patnácti lety přistěhovala do Mexika, netušila jsem, do jak pestré a prazvláštní země mě osud zavál. S manželem, Mexičanem, se nám narodila dcera a já se dennodenně snažím v té krásné zemi plné podivných kulturních rozdílů, chaosu i bezstarostnosti plavat a narážím přitom na srdečnost i nepochopení v té nejryzejší podobě.
Kniha Listy z Mexika, on-line ukázka
Má první cesta do Mexika byla jakási několikaměsíční ochutnávka. Zde bych ráda podotkla, že ochutnávky jsou zrádné, protože v malém množství člověk snese prakticky všechno. Teprve když se z jednohubky stane oběd, který vám servírují den za dnem, dojde na lámání chleba. Jak to probíhalo? Vysoukala jsem se z letadla v Ciudad de México po dvanáctihodinovém letu (nebo třiadvacetihodinové cestě, pokud to počítám „od dveří ke dveřím“) a vydala se na poslední přejezd z hlavního města do Toluky vzdálené asi dvě hodiny autobusem. Můj první dojem bylo podivné zvukové panorama.
Kolem to hučelo jako v úlu, protože jízdní pruhy v obou směrech plnila kvanta popojíždějících aut, všude to pohoukávalo a motorově pořvávalo, nemluvě o dalších vstupujících činitelích, jako byli pouliční prodavači vybavení megafony nebo reprodukovaná hudba u stánků s jídlem. Byla jsem utahaná jako kotě, na žádné trajdání po památkách jsem neměla žaludek, a tak jsem toho dne hanebně minula historické centrum a celý jeho strohý majestát z růžovošedivého sopečného kamene, druhé největší náměstí světa, kde jsou dávné pyramidy začleněné do moderní architektury, bulváry prokvetlé stromy jacaranda s něžně fialovými korunami, zkrátka všechno to, co jsem jako turista měla vidět hned zkraje, aby mě to libě naladilo a přebilo dojem z toho, co na mě čekalo mimo centrum a co už tak vzhledné nebylo. Jenže já centrum objela a shlížela jsem z paluby autobusu na normální ulice a normální Mexičany žijící normální mexické životy.
