Amy dělá i nemožné, aby utajila svou pravou identitu. Poté, co se objeví několik zavražděných žen, které jsou spojovány s nebezpečnou sektou, propadá panice. Její fotku totiž otiskli v novinách. Když jí jednoho dne kurýr doručí růže, Amy pozná, že vrah je opět nablízku.

Jmenuji se Amy Maiwaldová, je mi třiatřicet let a narozeniny slavím na Valentýna, den zamilovaných, tedy 14. února. To datum najdete i v mém cestovním pase, ačkoliv je to lež, stejně jako příběh o místě mého narození – mělo to být někde v Jižní Africe –, a o rodičích, kteří údajně zemřeli při leteckém neštěstí. Rovněž nesouhlasí, že jsem zbytek dětství strávila v dětských domovech. Všechno jsou jenom lži. Můj život je jako dům postavený na pohyblivém písku a jednoho dne se na mě zřítí. Dnes ale ještě ne. Stojím na letištní toaletě, nechávám si po zápěstích stékat chladnou vodu z vodovodního kohoutku a přitom se kriticky pozoruji v zrcadle, upevněném nad řadou umyvadel. Všechno je tu bílé, a studené světlo, co tady svítí, mi zrovna nelichotí a okrádá mě o zbytky barev. Jako by všechno na mně nebylo už dost bledé.

Ať už jde o moje světle plavé, skoro bílé vlasy, pleť, co v létě skoro nezezlátne, nebo oči v barvě modře prozářeného, stříbřitého akvamarínu. Nosím většinou nízké boty a zvykla jsem si chodit tichým a rychlým krokem. Oblečení volím nenápadné. Dnes jsem se rozhodla pro široké bavlněné kalhoty a pletenou, boky zakrývající vestu s kapucí, která nesedí ani k dnešním letním teplotám a ani k události, co mě sem přivedla. Šedá vlněná vesta zdůrazňuje popelavé stíny pod očima a podtrhuje ještě víc moji bledost. Až mně uvidí, bude zklamaný. V jednu chvíli se ptám sama sebe, proč jsem si neoblékla bavlněné, zářivě žluté šaty, které jsem si koupila právě pro tento den, a proč jsem je v poslední chvíli pověsila zpátky do skříně.