„Maggie, teď nemůžeš umřít. To nedopustím,“ bědoval Yorick a schoval tvář do dlaní. Naposledy škytla a tiše sykla. Vzápětí nastalo ticho. Yorick praštil dlaní do volantu a otevřel dveře na své straně. Obešel svou žlutou kraksnu, které říkal auto, pardon, svou milovanou Maggie, a nepřestával klít. Já jsem zůstala sedět a vykoukla ven. Kopcovitá krajina posetá loukami, kam jen oko dohlédne. A ovce. Všude samé ovce. Na nekonečné zeleni koule připomínající mráčky na obloze. Ačkoli louky ohraničovaly nízké kamenné zídky, před chvílí stálo jedno stádo přímo na silnici. Podařilo se nám mezi nimi projet, ale pouze šnečím tempem a v jednom kuse jsme museli troubit.

Zapípal mi mobil. Na displeji se objevila zpráva: KDYZ DO TOHO PUJDES, UZIJES SI. ODSTUP OD LONDYNA TI PROSPEJE. A HLAVNE OD VSEHO, CO SOUVISI S TIM PITOMCEM ETHANEM. ROZHODLA SES SPRAVNE. SRDECNE ZDRAVI J. Na závěr bratr připojil smajlík a srdíčko. Vzdychla jsem. Opravdu jsem se rozhodla správně? Myslela jsem na onu noc před třemi týdny, kdy jsem staršího brášku tolik potřebovala. Můj plán vetřít se nepozorovaně na zábavu ztroskotal. Místo abych tam Jordana našla, celá rozechvělá jsem se dovlekla domů a bulila. S kmotrem Yorickem mě tam objevili ve čtyři ráno, jak dřepím na podlaze. Ze začátku mi Yorickův náhlý nápad, abych vypadla z města a strávila letní prázdniny u něj na venkově ve West Sussexu, zněl lákavě. Teď už jsem si nebyla jistá, jestli to bylo správné rozhodnutí.