Pod mléčně bílou oblohou, na níž se matně rýsovalo stříbrné zimní slunce, letělo hejno černých vran. Dole na zasněžené pláni, podél nekonečného březového háje, jeli tři muži na koních. Putovali už týdny, a jejich pláště podšité medvědí kožešinou a opatřené objemnými kápěmi, den co den vyztužil mráz a pokryla jinovatka. Přesto je muži oblékali každé ráno znova a opět vyrazili, podobní nestvůrným ptákům, jací snad obývají vzdálené kraje, kde panuje věčná zima. Vrzání sněhu, koňské zařehtání, protivný křik vraního hejna – ale všechny zvuky jako by polykalo bílé ticho. Jezdci klusali už dlouhou dobu beze slova, až mlčení přerušil nejmladší. „Tohle být konec sfěta.“ Shodil kápi a dětsky nevinnýma očima zatěkal kolem sebe.

„Můj pane, ty možná f bílý pustině špatně našel cestu.“ Z bělavého nebe se ozval křik černého vraního hejna jako výsměšný smích. „Sníh jistě změní podobu kraje,“ přikývl druhý; promluvil vlídně, přesto tónem člověka zvyklého rozkazovat. Seděl na statném grošákovi, jehož čelenka zdobená polodrahokamy prozrazovala bohatství, anebo marnivost pána. „Ale vezmi rozum do hrsti… Přece vidíš, že na pláni by se koně bořili po prsa, zato tady je pod popraškem uježděno. Věř mi, že nebloudím.“ „Já snažím se, pan Heinrich.“ Mladík přidal k odpovědi napůl plachý, napůl vzdorný úsměv, jakým se mládí omlouvá zkušenosti, ale stejně jí nevěří.