Asi nemá moc smysl tady převyprávět jednotlivé kapitoly a případy všech sedmi dětí, které v útlém věku vraždily, stačí asi jen říct, že to bylo, bez legrace, hodně drsné.

Totiž na knize se mi líbí, jak je strukturovaná, že se její autor snaží podat případy tak, jak skutečně proběhly, bez zkreslujícího emočního zabarvení, syrově, pravdivě. Zároveň ale nepředkládá jen samotné činy, ale také komplexní psychologické profily a rozbory jednotlivých dětí a jejich rodin, okolí, či přátel. Díky tomu pak často lépe chápeme, jestli se to v takovém případě dá tak vůbec nazvat, motivy, které ony děti k takové brutalitě vedly.

To bych tedy chtěla na knize vyzdvihnout především. Ovšem ani čtivý a srozumitelný styl nemohu opomenout, stejně jako stručnost, věcnost a poutavost.

Kniha Když vraždí děti se zaobírá opravdu nelehkým tématem, její autor ho ale pojal co možná nejobratněji. Čtenář, nebo tedy aspoň já, se při čtení dokáže ztotožnit jak s malými vrahy, tak vyšetřovateli a zároveň si nechat zdravý odstup a pohled na věc.

Za sebe tedy mohu říct, že i když je knih tohoto žánru a tématu docela dost, titul Když vraždí děti patří mezi ty nejzdařilejší, které jsem četla. Samozřejmě to není snadné čtení, občas vás to probudí ze spaní, a pokud máte děti, přinutí vás to přemýšlet ještě z trochu jiného úhlu. V každém případě mohu knihu vřele doporučit všem, co se o téma zajímají, nebo se zajímat chtějí. Nudit se nebudete.