„Dopis od otce!“ zajásal Jan, když se navečer vrátil na kolej. Těšil se na zprávy z domova, protože na studiích mu dny ubíhaly rychle, i když se nemohl dočkat složení poslední zkoušky a návratu do Chrudimi. Těšil se na další polibky od milované Dorotky, protože na ten, který mu dala před odjezdem, nikdy nezapomněl. Byl pro něho příslibem štěstí. Copak nenaznačila, že doufá, že se dobře provdá? „Jsme si souzeni,“ ujistil se Jan, prudce se posadil ke stolu a netrpělivě roztrhl list. Slova o tom, že otec i sourozenci jsou v pořádku, ho uklidnila. Jenže pak následovalo pár vět, pouhá zmínka o tom, že Matějova dcera Dorotka se zasnoubila se starým vdovcem Vaňurou, bohatým mlynářem.

Svatba bude příští neděli a celá Chrudim nemluví o ničem jiném, než že se starý kocour zbláznil a mladá ženuška na svatbu velmi spěchá. Jan se nemohl pohnout. Svět se zastavil a on ochrnul. Až po dlouhé chvíli zavrtěl hlavou. „To není pravda, otec se zmýlil,“ zašeptal trpce. Jistě se nejedná o Dorotku, vždyť jsme se políbili a ona mi řekla, že doufá, že se dobře provdá a myslela na mě, na nikoho jiného. „To není pravda!“ vykřikl Jan a list od otce, aniž by ho dočetl, roztrhal na malé kousky a hodil do ohně v krbu.