Skye byla ještě dítě, když byla poprvé svědkem soudu se zrádcem. Viděla, jak tomu muži usekli ruce. Viděla, jak tmavá krev rychle stékala po kamenném oltáři, jako když bouře zastiňuje safírové moře, zatímco voják otíral své ostří dočista. Skye si pamatuje, jak se uříznuté ruce chvěly podobny pavoukům umírajícím na zádech, s nohama zkroucenýma dovnitř. Pamatuje si, jak nepřítel zíral na pahýly svých paží a krev mu stékala k loktům. Pamatuje si jeho křik. To se stalo už dávno. Dnes budou soudit dalšího zrádce. Skye čeká ve své cele, protože toho večera neuseknou ruce nepříteli, ale jí. A může si za to sama. Buď hodné děvče. Neupozorňuj na sebe.

Pamatuj, kde je tvoje místo. To byla slova, kterými se dříve řídila. Zásady, které jí od narození vtloukali do hlavy. Bylo to předtím, než potkala Havrana. Chlapec ze stínů ji to všechno odnaučil. Havran. To jméno ji pálilo na rtech, jazyku a v hrdle jako spolknutý trn. Jak mohla být tak naivní? Skye vám poví, jak. Utká předivo toho příběhu, dokud je ještě čas. Bude to její poslední tkaní. Protože jakmile vyjde měsíc a oni si pro ni přijdou, už žádná Skye nebude. Nemůže tkát bez rukou. Eris se nikdy nesetkala se zámkem, který by nedokázala vypáčit. Zvedla petrolejku a podívala se do klíčové dírky. Slámově zlaté vlasy
jí zakrývala ukradená přilba zvaná morion.