Trápily ji sny, ve spánku i při bdění. Rozuměla snům, viděním i náhlým prozřením. Patřily k ní po celý život a většinou je uměla odstínit a zapudit. Tyhle ale neodcházely, byť proti nim napínala veškerou sílu vůle. Sny o krvi a boji, o zvláštních, měsícem zalitých zemích. Spolu s ní se v nich vyskytovaly obličeje a hlasy lidí – neznámých, a přece neodbytně povědomých. Žena s dravýma a inteligentníma očima vlka, muž se stříbrným mečem. Vystupovali v jejích snech spolu s dívkou, která se se smíchem vynořovala z moře, a s mužem, který měl zlatý kompas. A především se v nich objevoval tmavovlasý muž s blesky v rukou. Kdo byli? Jak je znala? A mohla je vůbec znát?

Proč cítila tak silnou potřebu se s nimi setkat? V patách jim kráčela smrt a bolest, to věděla, a přece s nimi zároveň přicházela naděje na skutečnou radost, na opravdový život. Na pravou lásku. Věřila v pravou lásku – u jiných. Sama pro sebe ji nikdy nehledala, protože láska vyžadovala příliš mnoho obětí a přiváděla do života chaos. Tolik různých pocitů… Odjakživa toužila po klidu a pokoji, a věřila, že je našla ve svém domku v horách Severní Karolíny. Tam měla vytouženou samotu. Tam mohla trávit dny malováním nebo v zahradě, aniž by ji někdo rušil. Neměla vysoké nároky a malováním si vydělávala dost, aby si je plnila. Teď ji pronásledovaly sny s pěti lidmi, kteří ji znali jménem. Proč nedokázala zjistit, jak se jmenují oni?