Kniha Eutanazie, anotace
Umírání někdy trvá velmi dlouho. Belgický lékař Yves de Locht se s umírajícími pacienty setkává neustále a trpícím umožňuje volbu důstojného odchodu. Kniha vybízí k otevřené diskuzi, zda je dobré legalizovat dobrovolnou smrtnebo je její uzákonění až příliš nebezpečné. Skutečně by měl mít každý člověk právo na smrt?
Kniha Eutanazie, on-line ukázka
Nerozdávám smrt. Nezkracuji život, nýbrž agonii. To je zásadní rozdíl. Nemocný člověk za mnou přichází po měsících či letech boje, protože proti nemoci prohrává ne bitvu, ale válku. Přesně to se stalo Pascalovi*. Poprvé mi napsal koncem roku 2017. Sotva šedesátiletý Francouz trpěl těžkou degenerativní neuromuskulární patologií, jak dosvědčovaly lékařské zprávy, které mi poslal. Postupně ho přestávalo poslouchat tělo, atrofovaly mu končetiny, skončil na invalidním vozíku. Na tento druh onemocnění neexistuje žádný lék, může se zkusit fyzioterapie, ale i ta slouží jen ke zmírnění potíží. Mou ordinací prošlo již mnoho pacientů s obdobnou diagnózou, vím, v jaké jsou tísni. Pascalův případ mě dojal, souhlasil jsem, že ho k sobě objednám.
On a jeho manželka neváhali jet několik set kilometrů do mé ordinace. Pokaždé žasnu, že tak vážně postižení nemocní, tak unavení, tak trpící, mají fyzickou sílu přijet z daleka, někdy dokonce z velké dálky, aby se sešli se mnou, obyčejným doktorem. Jejich vůle mít konec svého života ve vlastních rukou vítězí nad bolestí, již přináší dlouhé a namáhavé cestování. Sotva se Pascal objevil ve dveřích, okamžitě jsem uviděl projevy jeho nemoci. Měl zkroucené ruce, nemohl v nich nic držet. Oči byly zapadlé, překryté pokleslými víčky. Onemocnění postihlo všechny svaly, i ty nejmenší. Jeho manželka tlačila invalidní vozík, na kterém seděl. „Co vás nejvíc trápí?“ zeptal jsem se ho, když jsme si sedli naproti sobě k mému stolu. „Všechno! Nedokážu si rozkrájet maso, nemohu se už sám vysprchovat.
