Od Liz Lawler jsem četla už její thriller Zatímco jsi spala. A i přes všechno, co jsem si o knize myslela, jsem nikdy nečekala, že by mohla být tak brilantně napsaná, jak byla. Poté, co moje první zkušenost s touto autorkou dopadla takhle skvěle jsem neváhala zkusit i její druhý thriller Dokud tě nenajdu. Doufala jsem, že dosáhne stejné kvality jako ten první.

V případě této knihy se autorka věnuje především Emilyně příběhů, tak to ostatně bývá u většiny thrillerů. Autorka však zcela netypicky napsala knihu v er-formě, ale příběh kvůli tomu v žádném případě netrpěl. I tak člověk může sledovat Emilyny myšlenkové pochody, a především její emoce, což je u thrillerů podle mě základ.

Občas ale nastanou chvíle, kdy je třeba čtenářům prozradit kousek děje, kterému Emily není přítomná. Právě tyhle scény jsou opravdu hodně problémové, jelikož ve většině případů odhalí něco, co nemají. Ale i tohle zvládla Liz Lawler na výbornou. Části příběhu, které se netýkaly Emily neprozradily nic, co by neměly, ale zároveň perfektně zapadly do příběhu a trochu zamotaly s dějem.

Navíc se kniha Dokud tě nenajdu opravdu skvěle čte. Liz Lawler zkrátka umí psát. Její příběh je neuvěřitelně čtivý a to přesto, že se některé emotivnější části v příběhu docela dost opakují. A i když to má svůj účel, tak nebýt autorčina jedinečného stylu psaní, nejspíš by to bylo na škodu. Ale v tomhle případě to jen přidává příběhu na reálnosti. Autorčin styl psaní je zkrátka neskutečně procítěný.

Příběh je opravdu skvělý. Čekala jsem od autorky skvěle promyšlený, a především jedinečný příběh a toho se mi skutečně dostalo. Nedočkavě jsem otáčela stránku za stránkou, abych se dozvěděla konec a neměla jsem nejmenší ponětí, kdo by mohl být za všechno zodpovědný. Měla jsem tedy pár tipů a některé nebyly úplně mimo, ale ten konec bych zkrátka nevymyslela. Ději jako takový prostě nemá obdoby.