Neobyčejně chladného a sychravého pondělního večera osmašedesátiletá Virginie Wakelingová zvolna procházela galerií kostýmů v Metropolitním muzeu umění. Toulala se expozicemi a neměla ani nejmenší potuchy, že tento okouzlující večer skončí tragédií. Že jí zbývají pouhé čtyři hodiny života. Muzeum bylo pro veřejnost uzavřeno, protože mělo každou chvílí začít nejlukrativnější shromáždění mecenášů za celý rok, ale na tuhle hodinu byla pro členy správní rady připravena příležitost soukromě si prohlédnout róby prvních dam, které si oblékly na inaugurační plesy. Virginie si nechala ušít šaty přesně podle modelu, který si na sebe vzala Barbara Bushová v roce 1989.

Navrhl jej Oscar de la Renta a sestával z živůtku z černého sametu s dlouhými rukávy a dlouhé hedvábné sukně v barvě paví modři. Uvědomovala si, že tato kreace vyhlíží velice důstojně a současně vladařsky, a právě takový dojem by ráda vyvolala. Nebyla si však jistá, pokud šlo o make-up, který jí vytvořila Dina – domnívala se, že by mohl působit příliš temperamentně. Dina se bránila: „Věřte mi, paní Wakelingová. Dokonale ladí k vašim tmavým vlasům a krásné pleti, a doslova si říká o jasnou barvu rtěnky.“ Možná, říkala si Virginie, a možná také ne. Věděla však, že dokonalý make-up jí může na vzhledu ubrat deset let věku. Přecházela od jedné inaugurační róby ke druhé a fascinovaně sledovala, jak jsou rozdílné: Nancy Reaganová vynesla pouzdrové šaty na jednom ramínku. Mamie Eisenhowerová měla na růžových hedvábných šatech dva tisíce nepravých drahokamů.