Kniha Divoka pustina je rozdělena do dvou částí. Ta první se věnuje severské přírodě, psům a dobrodružstvím, které s nimi Gary Paulsen zažíval. Vzpomíná na dobu, kdy se teprve učil musherství. Vlastně ho učili psi, aby on poznal je samotné. Zjišťuje, že nejen psi jsou velmi chytří a inteligentní tvorové, ale i další zvířata, která žiji na severu. Přidává hodně zajímavou kapitolu o záhadách, které ho a jeho psí spřežení potkala. Leckdy jsem se u příhod hodně zasmála.

Druhá část se věnovala musherskému závodu Iditarod. Tento běh se spřežením šestnácti psů je oblíbený po celém světě a každoročně se ho účastní několik desítek odvážlivců. Gary Paulsen jel tehdy závod poprvé. Trať je velmi náročná a obtížná – psi s mushery musí urazit přes 1800 km. Psovodi se mohou na trati potýkat s mnoha překážkami – od těžko průjezdné cesty, přes únavu až po halucinace. A že jich autor měl opravdu hodně! Tato část vyprávění byla opravdu poutavá, ale neskutečně osekaná. Určitě by závod vydal materiálu na celou knihu. Nutno podotknout, že o Iditarodu vyšla samostatná autorova kniha s názvem Závod bílou divočinou, kterou v roce 2003 vydalo nakladatelství Pavel Mervart. Určitě bych ji viděla vydanou i v Alpressu.

Kniha je hodně útlá a při troše času navíc je čtenář přečte za jediný den. Titul nepatří k dílům s náročnou tématům, ale spíše slouží jako odpočinková kniha.

Když jsem si četla anotaci, kterou jsem vzápětí pak zase zapomněla, a podívala se na obálku, myslela jsem si, že bude o boji člověka s dravými šelmami. Obálka, ač působivá, v tomto případě klamala a mohlo by se stát, že čtenář pak bude zklamán, že nic podobného nedostal. Samozřejmě po přečtení celé knihy jsem pochopila, že stezka Iditarod není jen tak obyčejná stezka, ale fyzicky i psychicky náročný závod.

Divoká pustina je prý čtení pro muže. S tím můžu souhlasit, ale nevidím žádný důvod, proč by si ji nemohla přečíst i žena. Doporučuji ji tedy přečíst všem.