Kniha Divoká pustina, anotace
Iditarodská stezka spojuje opuštěné zlatokopecké městečko Iditarod ve vnitrozemí s pobřežím Beringova moře a Aljašského zálivu. Název Iditarod v jazyce domorodců znamená „vzdálené místo“ a právě tam míří Gary se svým psím spřežením. Denním propojením s fascinující přírodou pozná sílu, něhu i brutalitu odlehlé divočiny. Na vlastní kůži zažije, jak vypadá hladový vlk i medvěd, a žasne, kolikrát si dokáže sáhnout na dno svých sil.
Kniha Divoká pustina, on-line ukázka
O lese jsem nevěděl skoro nic. Pochopil jsem ho, až když bylo skoro pozdě. Což je zvláštní, protože moje ignorantství pramenilo ze znalosti. Většinu života jsem strávil v lese nebo na moři. Po většinu času jsem spal a probouzel se venku a byl jsem v těsném kontaktu s tím, co nyní nazýváme životním prostředím. Moji strýcové tomu jednoduše říkali „les“. Lovili jsme drobnou i vysokou zvěř. Stříleli jsme a zabíjeli, a přestože jsem později dospěl k názoru, že střílet a zabíjet je špatné, tehdy jsem si to nemyslel a naháněním zvěře jsem trávil prakticky všechen svůj čas. A nic jsem se nenaučil. Možná největší paradox v chápání „lesa“ je ten, že mnozí z těch, kteří si v lese užívají, do něj chodí pouze ničit.
Přiznávám, byl jsem lovec, a to náruživý. A právě neuvěřitelné násilí mě přimělo pokusit se přírodě porozumět a učit se od ní, aniž bych jí ublížil. Dlouho jsem žil v nevědomosti. V pohádkovou verzi lesa jsem věřil málem do čtyřiceti let. Ošálen naivními filmy Disneyho a ostatních, jsem žil v domnění, že Bambi vždy vyvázne ze střelby se zdravou kůží. Nikdo nikdy nebude zraněn. Ačkoliv jsem lovil a zabíjel, vždycky mi to připadalo tak nějak čisté a odtržené od reality. Zabíjel jsem v přesvědčení, že každý příběh končí šťastně. Až do toho prosincového rána…
