Nechci myslet na svou rodinu. Na hrůzy, které jsme se sourozenci museli kvůli rodičům prožít. Chci zapomenout na hororový dům i zvěrstva, která s námi dělali. Teď je ale matka po smrti a dům je náš. Musíme se tam vrátit a postavit se minulosti čelem, protože jiná cesta neexistuje. Stejně jako už nesmí existovat jméno, které mi dali – A. Jmenuji se Alexandra a toto je můj příběh.

Neznáte mě, ale viděli jste moji tvář. Na dřívějších fotografiích nahradily naše podoby až k pasu pixely, dokonce i vlasy se pokládaly za příliš jasný poznávací znak, který by nás mohl identifikovat. Ale náš příběh ztratil časem punc novosti a jeho ochránci polevili v ostražitosti, takže jste nás v temnějších koutech internetu mohli bez obtíží nalézt. Oblíbeným snímkem byl ten před domem v Moor Woods Road, pořízený jednoho zářijového podvečera. Otec seřadil nás šest pěkně podle velikosti, Ethan drží v náruči Noaha. Malé bílé přízraky mžourající do oslepujících paprsků slunce. Dům za námi se koupe v posledním denním světle a před okny a dveřmi se prodlužují stíny.

Tiše zíráme do čočky fotoaparátu. Měl to být dokonalý snímek. Ale těsně předtím, než otec stiskl spoušť, zmáčkla mi Evie ruku a zvedla ke mně obličej; na fotografii je vidět, že se právě chystá promluvit a mně se začínají zvedat koutky úst k úsměvu. Nepamatuji si, co mi řekla, ale jsem si jistá, že jsme za to později zaplatily. Dorazila jsem do věznice odpoledne. Během jízdy jsem poslouchala starý playlist, který mi vytvořil Džejpí, nazval ho Have a Great Day, a bez hudby a vrčení motoru auto najednou prudce ztichlo. Otevřela jsem dveře. Narůstající provoz na dálnici zněl jako dunění oceánu. Věznice zveřejnila stručné prohlášení potvrzující matčinu smrt. Předchozí večer jsem si na internetu pročítala články, všechny s naivní přímočarostí docházely k závěru, že tak či onak vzal náš příběh šťastný konec.