O čem kniha Děti nikoho je?

Neměla jsem o románu tu správnou představu, a bála jsem se, že pro mě bude těžké jej vůbec dočíst. Ale samotnou mě DĚTI NIKOHO (mimochodem nápaditý a víc než hodící se název) překvapily a to tím nejlepším způsobem. Dílo jsem si zamilovala, ačkoliv nepatří mezi knihy, které bych obvykle četla. 

Styl psaní je vyprávění, které je okořeněno o působivé popisy. Samotné líčení děje je silně přirozené a čtenář ani netuší, jak rychle se začte – u mě to byla hned první strana! Styl je totiž úderný, působivý a plný emocí. Hana Hindráková se zbytečně nerozepisuje, ale o to víc přirozeně a čtivě kniha působí.

Román neobsahuje kapitoly, ale několik částí, které se dělí na různě dlouhé texty, poukazující na několik hlavních postav knihy. Díky tomu, že jsou tyto části krátké, je také kniha čtivější.

Velkým plusem je, že každá část, týkající se hrdinů, je nadepsána místem, ve kterém se postava nachází.

Věrně ztvárněná atmosféra jen dokresluje tragické osudy, nad kterými se nejednomu čtenáři  ustrne srdce. A ačkoliv autorka opravdu vybrala ty nejsmutnější, přesto jsem neměla pocit, že by na mě působily nereálně, ale naopak mě přesvědčovali o své opravdovosti.

Silně dojemný příběh možná byl lehce přibarvený, ale natolik skvěle sepsaný, že mě nic netlouklo do očí a já neměla pocit, že se se mnou Hana Hindráková snaží manipulovat, aby ze mě vymáčkla emoce. U románu mi umělá srdceryvnost hodně vadí, ale tady ne, vše působilo tak přirozeně až to bralo dech. 

Kniha Děti nikoho poukazuje na jasná fakta, důrazně a přesto nepřehnaně s dynamickým dějem a účinným napětím, protože každý, kdo si hrdiny oblíbí, touží dočíst až do konce.