Uprostřed života se najednou probudím sama v temné místnosti. Ležím na pianě. Určitě jsem pila, a jestli jsem pila, tak jsem asi i zpívala. Což není nikdy dobrý nápad. Ztratila jsem vědomí? V domě je ticho. Jsem tu sama? „Alecu,“ zavolám. Chci, aby přišel a pomohl mi dolů. Chci, aby mi řekl, co tady dělám. Chci ho. Jenže Alec nepřijde. Roztřeseně z piana slezu a rozhlédnu se kolem. Je noc. Vlastně už je skoro ráno. A nespala jsem ve své posteli, ale v obýváku a na sobě mám jen Alecovu bílou košili. „Seber se, Fay,“ napomenu se nahlas. Tohle mi říkávala máma a já si sama sebe představovala jako staromódní panenku, které volně plandají ruce a nohy a co koulí ledabyle přišitýma skleněnýma očima. Seber se.

Potřebuji najít Aleca. Zakřičím jeho jméno tak hlasitě, jak to jen dokážu, ale místnost hlas pohltí. Zní to jako obrácená ozvěna. Zakřičím ještě jednou, a když se to stane znovu, zakřičet potřetí už se neodvážím. Musím ho najít. Projdu otevřenými prosklenými dveřmi – a za nimi mě spolkne mlha. Najednou se ocitnu nahoře na schodišti. Podívám se dolů na obdélník světla z pouliční lampy osvětlující vchodové dveře – tam, kde se potkávají čtyři skleněné tabule, je uprostřed kříž. To místo označuje velké X. Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla?