Kniha A všichni mlčeli, anotace
Jmenuji se Lydia Gouardo a chci, aby se celý svět dozvěděl, jaká zrůda byl můj nevlastní otec. Od devíti let mě znásilňoval, mučil, surově trestal a oplodňoval. Naše děti pak svěřoval své stejně kruté ženě. Všichni dělali, že nic nevidí a neslyší, jako bych ani neexistovala, policii i sociálce jsem byla ukradená. Až po letech jsem sebrala odvahu konečně promluvit.
Kniha A všichni mlčeli, on-line ukázka
Tato kapitola mého příběhu se vyprávěla nejobtížněji. Ani ne tak mně jako mému písaři. Trvalo mu hodně dní, dokonce několik týdnů, než byl schopen psát. Nejdřív jsem ten příběh vyprávěla jednoduše, po svém, a hned jsem mu viděla na očích, že tomu nemůže uvěřit. Jsem zvyklá, že mi lidé nevěří, ale u něho mě to mrzelo. „Je to pravda, takhle se to prostě stalo.“ „Já vím, Lydie, já vím.“ Totéž jsem vyprávěla policistům a vyšetřujícímu soudci. Nedokázali to přijmout. Lidé tomu po roky nechtěli věřit, proto jsem o tom raději nemluvila. Chvíli jsme mlčeli.
A protože na mě zůstal celý rozklepaný civět, navrhla jsem mu, že půjdu udělat kafe. Nejsem moc šikovná v zacházení s přístroji, protože se vždycky bojím, že se spletu. A protože se třesu, vždycky buď něco rozliju, nebo mi něco spadne. Starý mi kvůli tomu nadával. Navíc nemám ponětí, kolik lžiček kávy mám dát, vždycky je to buď moc, nebo málo. Tentokrát se mi kafe povedlo, protože jsem cítila, že můj písař ho potřebuje. Napil se a zašklebil se. „Co je? Není dobré? Mám v krabici cukr, jestli chceš.“ „Ne, je dobré. Je horké.“
