Seděli jsme s Joem na zadním sedadle černého sedanu, který uháněl z amsterodamského letiště Schiphol k Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu. Nebe mělo šedivou barvu, ale mezi mraky prorážely sluneční paprsky a ozařovaly jásavě barevné pruhy tulipánů na polích lemujících dálnici A44. Holandsko jsem nikdy nenavštívila, ale nějak se mi nedařilo otevřít se zdejším krásám. Nebyli jsme na výletě a neužívali si dovolené. Pracuji jako vyšetřovatelka na oddělení vražd u sanfranciské policie. Vlastním patery modré kalhoty a k nim taky pět služebních bund a na polici mám štos košil z oxfordské bavlny s límcem, jehož cípy se dají připnout knoflíčky. V práci dávám přednost botám bez podpatku a blond vlasy si obyčejně stahuji do koňského ohonu. Dnes jsem si vzala strohý černý kostým, perlový náhrdelník, lodičky, a nechala jsem se ostříhat, abych udělala opravdu co nejlepší dojem.

Můj manžel Joe, někdejší příslušník federální policie a člen protiteroristického komanda, teď patří ke špičkovým konzultantům pro případy zvýšeného rizika a pracuje z domova. Aby dal najevo náležitou úctu, protentokrát se nenavlékl do khaki kalhot a svetru, ale zvolil střízlivý šedý oblek s decentní modře proužkovanou kravatou. Trocha té formálnosti byla nezbytná. Přivedl nás sem společný případ. A ne ledajaký případ, nýbrž takový, který má monumentální, ba globální důležitost. Oba máme velký zájem na tom, jaký bude výsledek. Očekávám ho s úzkostí i s nedočkavostí, vzrušením a strachem. Za necelou hodinu usedneme do jednací síně Mezinárodního trestního soudu, mezistátní organizace pověřené řešením případů jednotlivců obviněných z mezinárodně uznávaných zločinů genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů.