Jak jsem mohla být tak naivní? Rekreační středisko Pohoda. To sotva! Dnes jsme byly na směnu čtyři, a i tak jsem při závěrečném vytírání kuchyně myslela, že padnu. Teď ležím na posteli, bolí mě celé tělo a nejsem schopná žádného pohybu. Přijde mi nepředstavitelné, že bych měla zítra ráno vstát a jít na ranní směnu, navíc jen s Vendy. Vždyť ani do koupelny dnes nedolezu. „Co tu ležíš jak mrtvola? Vstávej, kluci na nás čekají.“ Vendy vešla do pokoje s turbanem na hlavě, chundelatý župan dokonale ladil k růžovým pantoflům s bambulkou. Celý pokoj zaplavila vůně šamponu a umytého těla. Jak to dělá?

Jak může po dnešní šichtě myslet ještě na kantýnu? „Nech mě umřít. Nikam nejdu,“ zasténala jsem. „Tak to teda ne!“ Skočila k posteli a začala mě z ní tahat. „Přece nepromarníš příležitost seznámit se s tolika borci! To nedopustím.“ „Zítra je taky den, jsem hotová, nech mě,“ odsekla jsem. Vytrhla jsem se jí a snažila se obrátit na druhý bok zády k ní. „Hele, teď jsi moje parťačka a já nedopustím, abys tu jen tak ležela a nechala si protékat příležitost mezi prsty. Vstávej, nechci nic slyšet!“ Nevím, jak se jí to podařilo, ale dokopala mě do koupelny. Vlažná voda mi udělala dobře a cítila jsem se hned daleko lépe.