Alba nevěděla, jak dlouho už je na cestě. Odpoledne jí připadalo nekonečné. Po polích cválala, v lesích procházela pomalým krokem mezi stromy. Opatrně kladla kopyta na lesní půdu, aby neklopýtla o kořeny. Neustále musela sklánět hlavu nebo vyprošťovat hřívu z větví, do kterých se jí zapletla. Několikrát narazila na lidi. Viděla lesníky, jak porážejí stromy, ale jejich stroje byly tak hlasité, že je slyšela už zdaleka a mohla je velkým obloukem obejít. Jednou náhle a nečekaně potkala nějakého muže. Polekaně se na ni podíval a ona na něho hleděla úplně stejně vyděšeně.

Muž krátce vykřikl, ale to už se Alba otočila a cválala pryč. Na les se pomalu snášela tma. Alba se začínala cítit trochu nesvá. Ještě nikdy nebyla v noci sama v lese. Možná by si měla najít nějaké místo na spaní na louce nebo se zase schovat v obilí? Zvolila si širokou cestu a pokračovala po ní, až došla do údolí. Klenula se nad ní hvězdná obloha a to jí dodávalo útěchu. Rozhlédla se. Přestože panovala tma, připadala jí okolní krajina povědomá. Údolím procházela silnice, která se vinula až do nedaleké vesnice.